Cestujeme po Česku
Adršpašsko-teplické skály, Les království, Hořice
V našem okolí se nacházejí krásné Suché skály a protože je známe, rozhodli jsme se navštívit ty v Adršpachu, abychom si je porovnali. Jejich prohlídka (trasu kterou jsme si vytyčili) nám zabrala méně času než jsme počítali a tak jsme se při zpáteční cestě zastavili ještě na přehradě Les království a v Hořicích.
Protože jsou adršpašsko-teplické skály velkým turistickým lákadlem je vstup do nich zpoplatněn. Objednali jsme si proto vstupenky on-line, hned na ráno. Z domu jsme vyráželi v 6:30h. a za necelé 2 hodiny jsme byli na místě. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti, parkovné jsme také uhradili s předstihem on-line (zadává se tam SPZ auta a při příjezdu k bráně se závora automaticky otevře, stejně tak při odjezdu)
Rezervaci jsme měli na 8h., ale máte hodinu čas na to vstoupit do skal. Od parkoviště, kde jsou toalety a obchody, jsme přes koleje – zastávka vlaku je hned u vstupu do skal – došli ke vstupu. I zde se nachází obchod se suvenýry, infocentrum a toalety (určitě je využijte, neboť ve skalách žádné toalety nejsou!!). Také je tu pokladna, kde je možné, pokud není naplněna kapacita pro vstup, zakoupit vstupné na místě. Ale doporučují, zvláště pak v letních měsících, rezervovat dopředu on-line, jinak se vám může stát, že se dovnitř za celý den nedostanete. (na webových stránkách se občas dočtete, že jsou lístky vyprodané na několik dní).
My jsme dorazili těsně před půl devátou a vcházeli jsme prakticky osamoceni. Díky tomu se nám dařilo fotit bez lidí. To se v průběhu procházky měnilo a když jsme přicházeli do cíle, proudily proti nám davy lidí. Značnou část tvořily polské školy.
Turistický okruh skalním městem je dlouhý 3,5 km a je veden po zelené značce. K jeho absolvování byste si měli vyhradit cca 2,5 hodiny. Je vhodná pro terénní kočárky, jen je potřeba se vyhnout Myší díře – skalní průrvě, lze ji obejít jinou trasou, také k jezeru na lodičku se stoupá strmými schody nahoru a dolů. Trasa kolem pískovny (modrý okruh) je dlouhá 1,5 km, ta je také vhodná pro kočárky. Žlutá trasa (Vlčí rokle) vedoucí do Teplických skal je dlouhá 3,5 km. Okruh Teplickými skalami vede po modré značce a je dlouhý 6 km. Obě tyto trasy jsme my ale nešli.
Národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály byla vyhlášena již v roce 1933 na rozloze 1771 hektarů k ochraně zachovalých celků skalních měst.
Už v období mladších prvohor tady vznikla propadlina, do které moře a řeky ukládaly své nánosy. Moře během následujících let několikrát ustoupilo a souš se vlivem pohybů zemské kůry vyzdvihovala a rozrušovala. V mladších druhohorách se moře znovu vrátilo a ukládalo na svém dnu písky a vápnité jíly. A jejich vahou a chemickými procesy se volná zrna písku spojila v horninu zvanou pískovec.
Když moře ustoupilo, stalo se území dnešního skalního města navždy souší. Pak se do práce pustily přírodní živly jako mráz, tekoucí voda, vítr a slunce, a zformovaly pískovcové skály do podoby, v jaké je známe dnes. Živly vytvořily v původně souvislé pískovcové tabuli dvě izolované skupiny skal – skalní města Adršpašské skály a Teplické skály navzájem od sebe oddělená hlubokou Vlčí roklí – kaňonem dlouhým 7km. Najdete zde až 90 metrů vysoké skalní věže, hluboké soutěsky, vodopád a také 2 jezírka.
Skalní město bylo dlouhou dobu nepřístupnou divočinou. Díky tomu ale posloužilo jako útočiště pro místní, kteří se ve skalách ukrývali v době válek. Až začátkem 18. století se do skal vypravili první turisté. Právě v době romantismu, v roce 1790, sem zamířil i německý básník Johann Wolfgang Goethe a skalní město si zamiloval. A to i přesto, že mohl spatřit jen několik skalních útvarů na okraji skalního bludiště. Teprve po obrovském požáru, který v roce 1824 zachvátil skalní město, se Adršpašské skály staly přístupnými a vynikla krása pískovcových útvarů. Na Goetheho se ale nezapomnělo a na památku básníkovy návštěvy je u Velkého vodopádu jeho busta.
Roku 1828 koupil panství se zámkem Ludvík Karel Nádherný a zasloužil se o největší rozmach Adršpachu. Hned od počátku investoval velké částky peněz do výstavby silnic, zakládal ovocné sady a lesní školky. V okolí Adršpachu podporoval pěstování lnu, dokonce zde zřídil i přadláckou školu. Byl to právě baron Nádherný, díky kterému vznikla ve skalním městě síť dodnes používaných turistických stezek. Turisté měli tehdy navíc postaráno i o zábavu. U Malého vodopádu se mohli občerstvit a poslechnout harfenistky. U sedminásobné ozvěny, která se odráží od stěny Křížového vrchu, se hrálo na lesní rohy a střílelo z moždíře.
Adršpašsko-teplické skály jsou jedním z nejvyhledávanějších přírodních míst v České republice. Místní krajina je domovem pro mnoho vzácných a ohrožených živočichů a rostlin. Její ochrana je na prvním místě, a proto je od roku 1991 zařazena do CHKO Broumovsko. Ve skalním městě platí nejpřísnější pravidla ochrany, která je třeba při návštěvě dodržovat, aby byla místní příroda i nadále tak malebná.
Zároveň jsou ale skály se svými stovkami izolovaných a bizarních skalních věží, oblíbeným horolezeckým terénem. Zdejší lezení má dlouholetou a barvitou historii. První výstupy v Adršpachu podnikli již v roce 1923 členové německého klubu K.V.Lössnitz, kteří s tehdejším vybavením dokázali vystoupit na některé dominantní skalní věže. Předválečné výstupy byly až na čestné výjimky (Klub českých alpinistů 1935) záležitostí saských a postupně také místních Němců. V poválečném období začíná také éra československých prvovýstupů pokračující přes generační výměny v podstatě do současnosti.
Skalní město Adršpach učarovalo filmařům svou magickou atmosférou a zahrálo si hned v několika známých pohádkách. Ať už to byl Třetí princ, Princ a Večernice nebo třeba Peklo s princeznou. V Adršpachu se natáčely i Letopisy Narnie nebo film Tenkrát v ráji.
Džbán, jeden z nejhezčích útvarů skalního msta je bezpochyby Džbán. Na tuto mohutnou věž poprvé vylezli v květnu 1935. Prvovýstup vedl spárou v levé části průčelí stěny do velkého okna a na vrchol. Unikátní šestimetrové okno tvoří „ucho“ džbánu, podle kterého věž dostala své jméno. Často se také říká, že ouško připomíná delfína.
Zřícený kámen, ke kterému se váže neuvěřitelný příběh. V roce 1772 navštívili Adršpašské skály dva Angličané, kteří chtěli ve skalách pozorovat bouřku. Na živelnou pohromu čekali osm dní a když konečně nastala, byla tak silná, že se před ní Angličané chtěli co nejrychleji schovat. Ukryli se pod převislou skálu, a v tu ránu udeřil blesk v jejich těsné blízkosti. Z protějších srázů se uvolnil ohromný skalní blok a zřítil se před vystrašené Angličany. Oba zůstali jako zázrakem nezraněni.
Homole cukru. Jeden z nejzvláštnějších útvarů skalního města se jmenuje Homole cukru. Zvláštní je tím, že stojí na své špici. Vrchní část je široká 13 metrů a spodní pouze 3 metry, podobá se tedy obrácené kuželce. Ze strachu, aby se skála nezřítila, přidávají turisté k jejímu úpatí klacíky.
Hlava lvice
V závěru Malého náměstí padá do skalní průrvy Malý vodopád, vpravo od něj vyvěrá Stříbrný pramen – pravda, dnes již téměř neznatelně…Od stříbrného pramene turistická stezka pokračuje vpravo po schodech.
Gotická branka se ve skalním městě objevila už v roce 1839, kdy ji tady nechal postavit Ludvík Karel Nádherný, spolu se sítí turistických chodníků, mostů, lávek a schodišť. Na místě, kde se branka nachází, byl původní vstup do skal.
Nad úpatím schodů jsou vytesány dva nápisy dokládající, že přístup k velkému vodopádu byl pro pohodlí návštěvníků zřízen v roce 1820.
Milenci. Jeden z nejznámějších útvarů Adršpašských skal je zároveň tím nejvyšším. Poprvé na něj vylezli opět němečtí lezci 18. června 1923. Z vyhlídky na Milence sejdete po schodech na rozcestí pod Uhlířskou.
Zde se nám otevírá jeden z nejvelkolepějších pohledů: vpravo Starostová, vlevo Starosta.
Sloní náměstí. Prostranství sevřené skalami připomínajícími slony. Vyskytují se tu druhy, které obvykle rostou v nadmořské výšce nejméně o dvě stě metrů vyšších. Je to například blatouch bahenní poléhavý, podbělice alpinská, žluťucha orlíčkolistá, kozlík bezolistý, mléčivec alpský.
Na počest návštěvy Johanna Wolfganga Goetha nechala adršpašská Správa skal odlít bronzovou bustu, která byla slavnostně odhalena 10. 7. 1932. Známý básník se velmi intenzivně zajímal také o botaniku a geologii a skalní útvary v Adršpachu ho okouzlily. Najdete ji u vchodu k Velkému vodopádu.
Skalní kaple. Ve skalní jeskyni vlevo nad Řeřichovým potokem připomíná tragickou smrt Josefa Emanuela Nádherného při výstupu na Milence v roce 1929. Další jména na kovových deskách patří horolezcům, kteří spojili svůj život s místními skalami.
Krakonošův zub. Na této vysoké elegantní věži je vytesán německý nápis a osazena pamětní deska označující výšku vody při zničující průtrži mračen 23. června 1844. Prvovýstup na Zub podnikli 8. srpna 1964.
Úchvatný pohled se vám naskytne u Velkého vodopádu, který padá do skalní soutěsky z výšky 16 metrů. Průtok ve vodopádu je regulován, protože se těsně nad ním nachází jezírko, kde probíhají plavby pramicí. Pokud ale zakřičíte tajné heslo (Krakonoši, dej nám vodu), stavidlo se otevře. V zimě se Velký vodopád mění na neméně kouzelný ledopád.
Čertův most. Od Krakonošova zubu, po směru prohlídky, vidíme vpravo vysoký Čertův most, jehož klenba je vysoká 21 metrů.
V minulosti sloužilo jezírko ke splavování pokácených stromů. Na přelomu 18. století zde nechal hrabě Blümegen postavit stavidlo. Jezírko se stalo turistickou atrakcí až v roce 1857, kdy zde byla podniknuta první plavba na loďkách. Jezírko svým odtokem vytváří Velký vodopád, který je kouzelný zejména v zimě, kdy každoročně zamrzá.
Kdo touží po romantice, nesmí si nechat ujít křišťálovou pískovnu. Těžba písku zde započala roku 1920, kdy Adršpach vlastnila rodina Nádherných, a probíhala až do roku 1971. Poté byl bývalý pískovcový lom zatopen a vzniklo toto jezero s průzračně čistou vodou. Kolem břehů jezírka vede malebná stezka o délce 1,5 km s odpočinkovými místy.
Eliščina věž. Skála dostala své jméno podle věže wrocławského kostela sv. Alžběty. Prvním, komu se podařilo na Eliščinu věž vystoupit, byli náchodští horolezci. Jejich výstup z roku 1947 patří k prvním českým horolezeckým úspěchům v Adršpašských skalách.
Cukrovarský komín
Skála, která připomíná tyčící se zdvižený prst, byla poprvé vylezena zvláštní technikou — omotáváním lana kolem dokola. Tento styl lezení už se dnes neuznává.
Myší díra, 50cm široká.
Na území národní přírodní rezervace se nacházejí pozůstatky tří hradů, zapsaných na Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky. Jedná se o skalní hrady Střmen, Adršpach a Skály. Ani k jednomu z nich jsme ale nešli, protože jsme se o nich dozvěděli až dodatečně. Tak máme alespoň záminku se sem znovu vrátit.
Les Království je údolní přehradní nádrž na řece Labi vystavěná v roce 1920. Leží u samoty Těšnov, 4 km proti proudu od města Dvůr Králové nad Labem, v úzkém údolí, jež prochází Kocléřovským hřbetem. Na levém břehu ji lemuje rozsáhlý lesní komplex Les Království, zbytek starého hraničního hvozdu, po němž získala přehrada své jméno.
Přehrada je v českých poměrech neobvyklá svým vysoce estetickým stavebním provedením. Od 18. dubna 1964 je přehrada i s elektrárnou zapsána jako nemovitá kulturní památka, od 1. července 2010 je národní kulturní památkou.
Po ničivé povodni z roku 1897, která zasáhla údolí Labe až po Pardubice, bylo rozhodnuto o výstavbě dvou vodních děl, jež by přívalové vody zadržely – přehrad Labská (u Špindlerova Mlýna) a Tešnovská (dnešní přehrada Les Království). Podklady pro stavební projekt začalo roku 1903 připravovat Technické oddělení pro úpravu řek v Praze. Stavba proběhla v letech 1910–1920 (zdržení způsobila první světová válka). Náklady na stavbu přehrady činily 4,7 milionu rakouských korun. Po dokončení výstavby šlo o největší vodní nádrž v tehdejší Československé republice. V roce 2019 oslavila přehrada 100 let od výstavby. V rámci oslav byla v bývalém domku hrázného zpřístupněna expozice popisující historii vodního díla.
Při cestě domů jsme jeli přes Hořice a tak nás napadla rychlá zastávka u památníku Masarykova věž, přijeli jsme už docela pozdě a tak bylo vše zavřeno. Navíc se v přilehlém kempu a podél silnice připravovali na závod 300 zatáček Gustava Havla, který se tam jel za 10 dní. Úplně poslední – a povinnou – zastávkou bylo Konecchlumí a výborná točená zmrzlina.
Masarykova věž samostatnosti na vrcholu Hořického chlumu. Byla vystavěna v době euforie ze vzniku samostatného státu a dobový tisk ji srovnával s Památníkem osvobození na Žižkově. Velkoryse pojatý projekt architekta Františka Blažka počítal s pamětní Síní československých legií, umístěnou v mohutné přízemní části, nad níž se měla zvedat až 40 m vysoká věž sloužící jako rozhledna a případně také jako letecký maják.
Stavební práce byly slavnostně zahájeny v roce 1924. Avšak v průběhu stavebních prací se ukázalo, že finanční požadavky překračují možnosti zadavatele stavby. Základní část památníku s impozantním průčelím a šesti reliéfy, znázorňujícími boj za československou samostatnost, byla dokončena, ale věž dosáhla jen poloviční výšky tedy 20 metrů a už nebyla dostavěna. Její vrchol řadu let chránila velmi provizorní střecha, nahrazená později hvězdářskou kupolí. Dnešní návštěvníci toužící po dalekém výhledu se musí spokojit s ochozem ve výšce 20 m.
zdroj: https://www.adrspasskeskaly.cz
zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodn%C3%AD_n%C3%A1dr%C5%BE_Les_Kr%C3%A1lovstv%C3%AD
zdroj: https://www.interregion.cz/turistika/vyhlidky_rozhledny/chlum_horice_1/chlum_horice_1.htm